Džezva

Nový příspěvek, nová láska.

To co cítíte ve vzduchu není samochvála, ale káááva!
Tohoto mazlíka jsem vlastnoručně zachránila (čti odcizila) z rezivějící hromady věcí pomalu upadajících v zapomnění.
Je skoro zázrak, že se v mé sbírce neobjevila už dříve vzhledem k mé nekonečné lásce k rituálům spojeným s přípravou... no čehokoli.

Na první pohled úplně obyčejná džezva. Na ten druhý úplně obyčejná použitá džezva. Nevím, kdo byl její předchozí majitel, ale můžu si to domýšlet a to mě docela baví!
Klidně to mohl být vousatý stařík s velkým bambulovitým nosem a trochu povislým levým koutkem úst. Rád si kávu připravoval v džezvě, kterou vždy důkladně umyl a proto byla i po letech krásně zachovalá. Kávu vařil vždy na nejmenším plameni a rád při tom koukal do ohně a tiše si brumlal pod vousy. Pil ji z květovaného hrnku s ošoupaným motivem a uraženým ouškem. Seděl na zápraží v proutěném křesle a pohupoval nohama.

A nebo to byl nevhodný dárek pro paní středního věku, která měla kávu sice ráda, ale rychle a bez větší námahy. Použila ji třikrát, když se zrovna dívala důležitá návštěva, dvě hodiny potom drhla lógr z plotny a příští ráno konvička putovala do antikvariátu.

Já nevím.

Jednoho dne bude mít džezva můj příběh.

A jako pokaždé
ho nikomu nepoví.