sobota 16. září 2017

Fototéma; Fotohádanky

Já se na tu foto výzvu od L vážně těšila! Jako bych úplně zapomněla, proč se obvykle výzvám vyhýbám jako čert kříží. Protože: Není teho času.

Takže teď se jednou rukou balím, druhou obědvám a třetí se snažím nahrát své Fotohádanky na blog, abych nepropásla hned ten první termín. Jelikož jsem nestihla vůbec, ale vůbec nic vyfotit, alespoň mě to donutilo proletět nějaké fotoarchivy a trochu si zavzpomínat. Objevila jsem sérii, která by jinak určitě nespatřila světlo světa :))

Tak fotohádejte a já mizím do lesa!




pondělí 4. září 2017

Mám se krásně.

Ochladilo se.
Určitě i u vás. Přišlo pár pěkně studených a deštivých dnů a s padajícím listím na město pomalu ale jistě padá i podzimní splín.

Stála jsem pod deštníkem, pozorovala, jak mi škodolibě moknou úplně nové boty a doufala, že tentokrát ten autobus opravdu přijede. Do práce v takovémhle nečase jezdím Tesco busem, který je zdarma, protože zatím stále nemám status studenta, a tedy ani slevu na jízdné. 
Byla jsem po včerejší směně pěkně utahaná, v pátky totiž někdy končím i ve dvě ráno... a o pár hodin zase do práce... do té druhé, kde na mě čeká slečna, která si mým směrem evidentně velmi ráda vybíjí své špatné nálady. To všechno v brrrrr Plzni.

A pak mi to došlo. 

Jsem v Plzni.

Jsem na škole, kam jsem se chystala přes dva roky, na nejlepším oboru, který mě možná jednou dostane až k mým největším snům, s přítelem, se kterým za týden oslavíme už 5 let spolu, v bytě, který je jenom pro nás, za směšnou cenu a na dobrém místě. A mám dokonce dvě práce, díky kterým si můžu dovolit jednou za čas i radost za hranicemi potřeb. (Třeba konvičku za 4000,-)

Jsem přesně tam, kde bych měla být. I když je to místo někdy uprostřed kaluže.

Mám se krásně, mějte se krásně. Posílám vám k tomu písničku, která mě občas drží nad vodou... ve vodě. :))
 


Vážit si... všeho.

pátek 1. září 2017

Čajový víkend... I.

Minulý víkend jsme strávili na čajovém kurzu v malinkaté vesničce Střížovice u Jindřichova Hradce. Zapomenuté místečko, nedotčený kraj světa.
Možná se rozepíšu postupně, pořád jsem až moc plná dojmů na to, abych z nich vytvořila smysluplné věty. A navíc věřím, že atmosféru místa a celého kurzu nejlíp vystihnou fotky, kterých mám spoustu a upravují se opravdu šnečím tempem.

Takže kapitola první a něco málo pro radost:


Nekonečné sbírky čajového nádobí



Čajový koutek. Místo, kde se zastavil čas...a které potřebuje každý dům.

Zátiší starých domů. 

Ranní procházky.

Pupalka... Žluté květy se neotevírají přes den, ale až v noci. A jsou sladké jako med. Stejně mě nepřemluvili natrhat si takovou krásku do salátu :))

Barvy, tvary, textury, vůně...






Řeka gaiwanů.



Zátiší s origami. 



A má snaha vyfotit každému účastníkovi alespoň jeden osobní portrét na památku.



Večerní debaty u ohně a jídlo pečené na kameni.



Ovečky dělaly společnost i radost a komentovaly naše čajové potulování po louce nechápavým bečením.

Čajový učitel, mentor, rádce a přítel. Mikina na fotce je růžová. :)

Jedno z mnoha míst na zahradě určených k čaji a meditaci. Ptáci, mech, břízy a ovečky. Nejklidnější místo na planetě.

Pokračování příště...

středa 23. srpna 2017

Li......?


Uhádnete, jací chameleoni se mi uhnízdili v květináči??


Miminka. 
Ty úplně maličké určitě.
Když mě včera ráno vytáhl z postele zvonek od dveří, čekala jsem všechno, jen ne pošťáka. 
Nikdo mi totiž neřekl, že kytičky dorazí už v úterý!
A doma nebylo nic...

Napadlo mě, že jsem jako novopečení rodiče, kteří si domů přinesli právě narozeného potomka a po měsících radosti a velkých očekávání zjistí, že nemají připravené vůbec nic!






Málem ještě v pyžamu jsem sedla na kolo a pádila do nejbližšího baumaxu pro hlínu... se stresem v očích, že rostlinky sice přežily celý den v balíčku na poště, ale teď určitě umřou během pěti minut, co budu pryč!

 

Světe div se, neumřel ani jeden. Za chvilku už si hověli v tom nejvíc speciálním substrátu na kaktusy (který z mně neznámého důvodu prodávají v nejméně 5 litrových pytlech. To je na kaktusy po zbytek života, ne?)


Řekla bych, že mám zálibu v tomhle typu trochu tajemných a neznámých kytiček. Nejen Tillandsie, ale (po pár letech) znovu i Lithopsy. Postarat se o tyhle drobečky totiž není jen tak. Je o nich poměrně málo informací, o konkrétních druzích nenajdete prakticky nic a jakmile se rostlince přestane něco líbit, jste na lopatkách.


Pokud se jim naopak daří, je to prostě radost...  Jsou to ale pěkní rozmazlenci, i při té největší péči umí uhynout ze dne na den. Když mi to provedli naposledy, trvalo mi 3 roky znovu se rozhoupat k jejich pořízení. Věřím ale, že nám to spolu tentokrát půjde trochu líp.

 Na snímku je lithopsí mimčo vedle "staršího bráchy". Některé druhy přišly vážně maličké. O to víc se těším, až uvidím, jak porostou. :)


 A co vy? Máte zkušenosti s "živými kameny"? :)


čtvrtek 17. srpna 2017

Na stěnu

Ne že bych nedělala nic zajímavého. Právě naopak. Odtud pramení můj nedostatek času na svůj i vaše blogy, za což se velmi omlouvám a pokusím se v následujících dnech polepšit. :)

Dneska se těším z článku, který jsem vám chtěla ukázat už dávno.
Obrazy máme už aspoň měsíc.


Malbu jsem studovala jen rok. Brzo jsem zjistila, že moje cesta povede spíš směrem ilustrace, ale o to větší mám k malířům úctu. Je to totiž pěkná dřina. :)
I když mě jen tak něco k malbě obrazů nepřinutí, zůstala mi láska k abstrakci a chuť tvořit spontánně formou "automatické malby".


Jednoduše řečeno- vzít barvičky v co největším množství a patlat. Patlat co mě napadne, hrát si s detaily, nebo naopak divoce mávat štětcem. Rozmývat nejsušší zbytky akrylu, nebo lít barvu přímo z tuby. Fantazii se meze opravdu nekladou a z mých zkušeností právě takhle vznikají nejlepší věci.




Když jsme v létě začali okupovat náš nový samostatný byt, věděla jsem, že bude konečně příležitost uskutečnit můj velký patlací plán. Společný.Přítel se na myšlenku společného abstraktního obrazu tvářil vždycky velmi pozitivně... alespoň do chvíle, než skutečně dostal do ruky štětec. Takhle bezradného jsem svého Velkého chlapa ještě neviděla. "A co s tím mám dělat? Já tomu vůbec nerozumím." Pro mě něco zcela automatického a přirozeného se stalo nepřekonatelným problémem. "Prostě maluj!"
A tak jsme malovali.




I když nám pod rukama nevzniklo žádné veledílo, jsem na náš obraz pyšná. Ve chvíli, kdy se trochu osmělil a začali jsme si vzájemně "lézt do zelí", přišla ta pravá legrace. On ničil moje umírněné valéry a já jeho pracně vydřené promíchávání. Já intuitivně ladila odstíny, on si vybral žlutou.



Finální obraz je pro mě Vznik a zánik. Možná na dně oceánů... i když jsme netvořili nic úmyslně, našla jsem v dolní části (poté, co se definovala dolní část) velkou požíračku, která může v tomhle okamžiku vtahovat všechno do sebe a nebo zároveň tvořit a vydechovat zcela nové světy.
Dobrý, ne? :))






 A protože nám zbyly kousky lepenky, které jsme na drsňáka použili místo plátna, vyrobila jsem si ještě svou vlastní malou abstrakci. Do které se mi nikdo nepletl!




Tenhle obraz nám visí v kuchyni, jméno ale zatím nedostal. I když je to takové ticho před bouří, doteď se mi nepředstavil. Možná se prozradí vám? :)



Malujete? Malujte! Nebojte se, že něco zkazíte, barvičky jsou milosrdné a pokud se zbavíte nutnosti stvořit Králíka s každým chlupem a budete jen patlat, můžete na plátno zobrazit pár pěkných emocí. Nebo třeba na lepenku...

Mějte se krásně a barevně!

úterý 8. srpna 2017

Seriálotéka I. The OA

Jsem jednoznačně seriálový člověk. A i když v dnešní době není velký problém najít kvalitní sérii, pokusím se vám doporučit jeden, který se snadno přehlédne. A to by byla chyba!


The OA

  • USA 2016
  • Drama/ Mysteriózní
  • 8 x 60 min.

Je 8dílný seriál od Netflixu, na který jsem narazila úplně náhodou, ale zanechal ve mně velké stopy. A nic jiné od seriálu ani nečekám. :) Mezi žebříčky těch nejlepších ho nenajdete a to z důvodu, že má naa csfd pouhých 76 %. V dnešní době málo na seriál, který si zaslouží pozornost, ALE! OA má pod 80 % z jediného důvodu- je to seriál mysteriózní. A z mých zkušeností se spousta diváků kouká na nereálná témata zasazená do dnešní doby skrz prsty.

Přehlídka poměrně neznámých a převážně mladých herců (výjimka potvrzující pravidlo je Jason Isaacs, čti Lucius Malfoy).


O čem to je: 

Prairie je mladá žena, která se po 7 letech, kdy byla pohřešovaná, objeví ve svém rodném městě. Zájem probouzí fakt, že byla při svém zmizení slepá. Dnes se vrací s novu získaným zrakem a přináší s sebou neuvěřitelný příběh svého zmizení, který ale odmítá sdělit vlastním rodičům i policii. Její vyprávění spojí dohromady 5 lidí, kteří spolu nemají skoro nic společného a provede vás po tenké hranici mezi psychiatry a vesmírem. ;)


Proč nad tím strávit 8 hodin života? 

Divácký zážitek, který má možná trochu pomalejší rozjezd, ale dala jsem mu šanci a nelituju! Ten příběh je jednoduše úžasný a já věřím, že pokud jste naladění na podobnou notu, pohltí i vás. Místy se připravte na rozpačité valení očí, nebo dojaté posmrkávání. Výborné charakterní postavy, perfektní kamera. 
Pokud máte rádi napínavé seriály, které vás až do konce nechají na pochybách a nebojíte se dát šanci příběhu, který si hraje v trochu duchovních sférách- je OA přímo pro vás.





pondělí 31. července 2017

Lughnasadh

Původně jsem chtěla psát o sobě. Pak jsem vzala do ruky foťák a chtěla psát o svých květinách...
Když jsem procházela snímky, najednou mi došlo, jak jsem z těch rostlin dojatá. 
Nepřišlo mi správné fotky upravit, tak tady je máte.

Na chvíli se zastavit a pozorovat svět.

































Dnes se slaví jeden ze čtyř velkých keltských svátků Lughnasadh. Znamená začátek sklizně, oslavuje úrodu, plodnost a růst.
Jděte do přírody, natrhejte snůpek obilí, nebo se jen zastavte doma nad svými rostlinami. 
Přijmout a oplácet jejich lásku.