pondělí 31. července 2017

Lughnasadh

Původně jsem chtěla psát o sobě. Pak jsem vzala do ruky foťák a chtěla psát o svých květinách...
Když jsem procházela snímky, najednou mi došlo, jak jsem z těch rostlin dojatá. 
Nepřišlo mi správné fotky upravit, tak tady je máte.

Na chvíli se zastavit a pozorovat svět.

































Dnes se slaví jeden ze čtyř velkých keltských svátků Lughnasadh. Znamená začátek sklizně, oslavuje úrodu, plodnost a růst.
Jděte do přírody, natrhejte snůpek obilí, nebo se jen zastavte doma nad svými rostlinami. 
Přijmout a oplácet jejich lásku.


středa 26. července 2017

Food bloggerka...

... ze mě určitě nebude.

1) protože vařím málo a špatně
2) protože všechno jídlo sním před finálním vyfocením



Ale! Jeden recept vám doporučím i já, abyste si nemysleli, že neumím ani zapnout troubu. (Máme plynovou a s každým dalším použitím klesá má potřeba zápalek nutných k jejímu zprovoznění.)

Shodou okolností jsem ho nedávno doporučila Marcel a o pár dní později na mě v obchodě mrkala z regálu zlevněná brokolice. A bylo vymalováno.


Zapečená brokolice se sýrem je jedno z mých nejoblíbenějších jídel, je to rychlá a efektivní příloha, ale já obvykle dělám celý pekáč a zbaštím to na posezení třeba místo večeře. 




Budeme potřebovat:

1 brokolici
1 lžíci soli
Eidam 
Zapékací misku
Máslo

Postup:

Brokolici očistíme a důkladně omyjeme, tvrdou slupku kolem košťálu je potřeba okrájet. Rozdělíme na několik velkých růžiček (ne zbytečně drobných) a povaříme cca 10 minut v osolené vodě (cca 1 lžíce).
Uvařenou brokolici naskládáme do máslem vytřené zapékací mísy, nejlépe tak, aby mezi růžičkami nevzniklo zbytečně moc prostoru.
Posypeme nastrouhaným sýrem, nebo poklademe celými plátky eidamu.

Pečeme zhruba 15 minut na 150°, tak aby se sýr rovnoměrně roztekl a zapekl do brokolice.

(A tady chybí fotka hotového krásně ozdobeného jídla na talíři. Aneb: prostě jsem to snědla.)I když pochybuji, že by některou z vás kuchařek oslnil můj recept s brokolicí, třeba vás inspiruje k nějakému zběsilému zapékání. :))





PS: Dneska máme kytičku jetelovou. 



středa 19. července 2017

Jak to dopadlo...

...s LUSTRem
....a s Veldou

Kolo je hotové a připravené k jízdě! O něco víc než já sama, protože jestli na tomhle mega těžkém drobečkovi každý den vyšlapu kopec od pivovaru až domů, budu mít za týden stehna jako Schwarzenegger. Ale když na tom může drandit kdejaká babča po vesnici, tak bych to měla zvládnout aspoň na trojku, no ne?



Nakonec jsem ho zbavila jistých partií, které mi přišly zbytečné (takže dostanu v nejbližší době pokutu za řízení kola bez světel) a umývala a natírala a lakovala. Dlooooouho jsem váhala mezi žlutou a světle modrou barvou, až nad 5 odstíny žluté v obchodě nakonec zrak spočinul na téhle pistáciové zmrzlině. A bylo.





Na LUSTR mě letos nepozvali, a i když mě to přeci jen trochu mrzí, beru to i s odstupem jako velký úspěch. A i kdyby nic, alespoň mám pro příště už připravené portfolium!





Posílám vám duhu nad Plzní, jako důkaz, že po té sebehorší průtrži mračen může přijít něco krásného.
Ale to vy určitě všichni víte. :)

 Mějte se krásně, já si jdu přeleštit pedály, než poprvé vyrazím!



pondělí 17. července 2017

Filmotéka II. The Song of Lunch


Větší pauza od prvního filmového příspěvku z mé strany. Ne že bych neviděla pár snímků, ale ráda bych, aby se z této záložky stalo místo, kam si můžete přijít pro doporučení na příjemný zážitek.

Také máte ve svém životě pár vět/myšlenek, které se vám vynoří z mysli pokaždé, když provádíte nějakou velmi konkrétní činnost? Jedna z nich je u mě nalévání vína. Pokaždé když plním dvě sklenice, vzpomenu si na Alana Rickmana a jeho Song of Lunch. A nabízím to i vám.




The Song of Lunch

  • Velká Británie 2010
  • Drama
  • 47 min.

Je výjimečný herecký koncert, drama o dvou hercích. Alan Rickman a Emma Thompson ve filmové dramatizaci básně od Christophera Reida. Film je přesně takový, jak zní- neobyčejně lyrický. Úctyhodná jednohubka s výjimečným hereckým výkonem Alana R., který se vám zapíše do paměti nejen svým podmanivým hlasem.

Příběh líčí setkání dvou milenců, kteří se neviděli patnáct let. V oblíbené restauraci nad sklenkou vína. Je jakousi sondou do obyčejných velmi lidských myšlenek každého z nás, které jsou mnohem pravdivější, pokud je vysloví někdo jiný.

 



PS: jako osobní pocta A.R. † 14.1. 2016 



čtvrtek 13. července 2017

Velda

Mám práci a mám kolo!

Před dvěma týdny jsem slíbila sama sobě, že jestli seženu práci někde v centru, pořídím si starší "retro" kolo a dám mu druhou šanci do života. Město je asi půl hodiny pěšky a na kole to bude paráda. 

V úterý jsem byla poprvé v kavárně, která je sice trochu jiná, než jsem původně zamýšlela, ale beru to jako šanci naučit se zase něco nového a těším se, jak mi to půjde. :)


Před 
 Kolo jsem přivezla dneska, stálo mě pár stovek, ale mám v plánu do něj ještě investovat minimálně spoustu času. :) Jsem nadšená, už teď je moc krásné, nedrhne a krásně jede, akorát se na něm podepsala rez a... inu stáří. Značka Velamos- jméno Velda už si prakticky přivezl.

A po čištění
 Do rzi jsem se pustila houbičkou a je to dřina a trochu nepořádek, ale jednotlivé díly se pod rukama krásně rozjasňují, takže je to pěkná a vděčná práce.


Kolo má i původní brašničku s nářadím za sedlem a rozkošný zvonek, který vydává přesně ten zvuk, který se hodní k dlouhým žlutým šatům, slaměnému klobouku a letní projížďce po nábřeží. 


Takže kdo to správně pochopil- renovuju byt, kolo a ještě k tomu budu chodit do práce. Ještě nedávno jsem si stěžovala na nudu.... Inu, letošní prázdniny začínají mít něco do sebe :))
Mějte se krásně a ještě o trochu líp!

sobota 8. července 2017

Kytičkování


Tak už jsem taky podlehla kouzlu "kytičkování".
Může za to byt, který mám stále potřebu přikrášlovat a taky fakt, že je tu všude spousta lučních květin.
Rostou podél silnice, na trávě kolem cesty do města, jsou všude a je jich tolik, že nemám ani špatné svědomí sem tam nějakou ukrást do vázy. I když z představy, že bych si uštípla třeba růži, mě pořád mrazí za krkem. :))


Vlastně se poprvé učím "vázat" kytice a většinou to spočívá v tom, že natrhám hrst bylin podobné barvy a nějak náhodně je píchnu do vázy. Občas poslouchám, že nosím domů pěkný bordel, ale holt nikdo učený z nebe nespadl.


Vázičky dělám ze všeho, protože oficiálně nemáme žádné. Lahvičky od alkoholu, hrníčky... oblíbila jsem si pítko z Karlových Varů, které díky kytičkám taky vypadá o něco použitelněji a ozdobnou kořenku s keramickou zátkou, ve které byl předtím hřebíček.




 Jitrocel je dnešní úlovek, nikdy jsem si nevšimla, že kvete do fialova. Tyhle chlupaté pichlavé ocásky mě ve vázičce uchvátily stejně jako posledně bělotrn.



Má to ale i stinné stránky, dvakrát denně utírám po celém domě pyl, který je speciálně na tmavém dřevě jako pěst na oko. 


Asi si s sebou na procházku začnu nosit rybičkový nožík. Některé květiny se prostě jen tak nechtějí nechat unést a to potom u chodníku zápasím se stonkem, který má asi dva milimetry a stejně mě přepere. 

PS: Netušíte někdo, jestli se dá jitrocelový čaj připravit i z čerstvých listů? Prý je výborný na kašel, ale dočetla jsem se, že se dělá z jitrocele sušeného. A než já to tu nasuším, vykašlu si plíce...