O duhovém hrníčku

Začínám být nějaká unavená.
Asi že letošní prázdniny hrají v rytmu nekonečného stresu. A to teď začaly!

Rekonstrukce bytu se protahuje a začíná další a další spory. Já bych nejradši vzala první barvu, co mě zaujme a natřela s ní, co se dá. Přítel oproti tomu chce mít všechno naplánované, vymyšlené a perfektně navržené. Takže stojíme na místě a čekáme na nevím co. Občas se naštvu a něco předělám podle sebe a to je potom stoprocentní, že se daná věc a) nepovede b) totálně pokazí, ale nejčastěji obojí.

V pondělí mu navíc končí dovolená, takže tu budu celé dny sama. Doufala jsem, že už tou dobou budu i já pracovat, ale zatím to vypadá bledě. Dostala jsem sama sebe do patové situace.

 V Plzni jsem totiž hned na poprvé objevila dokonalou kavárnu. Malinký rodinný podnik s vlastní pražírnou a cukrárnou, který založili a vedou otec se synem. Jsou skvělí, prostředí je úžasné, osobní přístup, perfektní nabídka.
Jenže zrovna nehledají brigádníka :)) Majitel se zmínil, že by někdy možná někoho zase mohli potřebovat, že uvidí, jak to půjde. A to je přesně ta situace.
Čekám, jestli se ozvou (a můžu čekat měsíc, půl roku, nebo taky navždy) a bojím se hledat jinou práci, protože nechci někde nastoupit a o pár týdnů odcházet. To by nebylo fér.




Takže si doma okusuju nehty a sem tam skočím na kávu, aby si mě trochu zapsali a věděli, že to myslím vážně. Jenže jak člověka přesvědčit, že Vy jste ta správná volba? Že neutečete do půl roku, že vám na práci záleží, že víte, co obnáší být milý i na protivné zákazníky, a že nemáte problém si ráno přivstat a natrhat polničky kolem cesty, aby trochu provoněly kavárnu a udělaly radost?
A samozřejmě... jak si můžu být jistá já?

Náladu mi v těchto dnech zlepšuje hrníček, který jsem "uloupila" na chatě u babičky.
Je duhový a má neuvěřitelně špatnou velikost.
Na kávu moc velký, na čaj moc malý. A já z něj piju mlíko a je nám fajn.

Najděte si i ve špatném období nějakou malou radost, štěstíčko do kapsy. Je to potřeba.