Majitelka

Co to tu roste, aneb: Jsem hrdá majitelka...

Nesmrtelného kaktusu

T 

Tenhle drobeček byl nejdřív jen jakási umělecká mini instalace.
Netvářil se živě a já to po něm snad ani nechtěla. Po roce spolubydlení se ale milý kaktus rozhodl, že přeci jen bude žít. Odignoroval fakt, že nemá v květináčku žádný prostor pro kořeny a během měsíce se vystřelil o nějaké 4 cm (při jeho výšce slušná práce). Od té doby šťastně roste a pokud neumřel, roste tam dodnes. 

Extrémně soutěživé papriky

Tahle Chilli rostlinka dostala jméno Marián a spolu s Esme vyrostli od semínka. Marián byl vždycky větší, košatější, rychlejší. No, typický chlap. A tenhle papričák se rozhodl, že Esme předběhne v takové míře, že nasadil květy a přišel s prvním plodem o 3 měsíce dřív, než by měl.

Ostatním kvítkům někdy v té době došlo, že venku není zas až takové teplo, aby to mělo smysl a zbaběle odpadaly. 

Tahle se drží. 

Úplně zarputile. 

Děsně by mě zajímalo, jestli se v duchu stydí...

 Zapomenutého Andělína

Andělín je jedlička a je to zlatíčko. Mé domácí štěstí a symbol toho, že se svátky dají slavit vesele i ekologicky. Je to náš vánoční stromeček. Živá jedle, která z naší přírody vymizela a touto variantou se do ni zpět vrací. Proč kupovat strom, který někdo zabil, když místo toho můžete jiný zasadit?
Měří asi půl metru a má zhruba tři větve. Baňky unesl jen papírové, takže jsme letos zdobili s origami, ale funkci splnil.
Kdo funkci nesplnil- jsem já. Jedlička se měla vrátit do lesní školky společně s ostatními stromy z ostatních domácností. Hádejte, kdo zůstal doma. Protože (znovu hádejte kdo) zapomněl sledovat datum srazu?

Andělín se s námi už znovu stěhovat nebude, takže mu pomalu hledám místo, kde bude moct vyrůst v opravdový strom. Moc jich teda není. Až se budete procházet po městě a uvidíte na černo zasazenou jedli, která se snaží tvářit nenápadně, nejspíš budete vědět, jak se tam dostala.