Mám se krásně.

Ochladilo se.

Určitě i u vás. Přišlo pár pěkně studených a deštivých dnů a s padajícím listím na město pomalu ale jistě padá i podzimní splín.

Stála jsem pod deštníkem, pozorovala, jak mi škodolibě moknou úplně nové boty a doufala, že tentokrát ten autobus opravdu přijede. Do práce v takovémhle nečase jezdím Tesco busem, který je zdarma, protože zatím stále nemám status studenta, a tedy ani slevu na jízdné. 

Byla jsem po včerejší směně pěkně utahaná, v pátky totiž někdy končím i ve dvě ráno... a o pár hodin zase do práce... do té druhé, kde na mě čeká slečna, která si mým směrem evidentně velmi ráda vybíjí své špatné nálady. To všechno v brrrrr Plzni.

A pak mi to došlo. 

Jsem v Plzni.

Jsem na škole, kam jsem se chystala přes dva roky, na nejlepším oboru, který mě možná jednou dostane až k mým největším snům, s přítelem, se kterým za týden oslavíme už 5 let spolu, v bytě, který je jenom pro nás, za směšnou cenu a na dobrém místě. A mám dokonce dvě práce, díky kterým si můžu dovolit jednou za čas i radost za hranicemi potřeb. (Třeba konvičku za 4000,-)

Jsem přesně tam, kde bych měla být. I když je to místo někdy uprostřed kaluže.

Mám se krásně, mějte se krásně. Posílám vám k tomu písničku, která mě občas drží nad vodou... ve vodě. :))

 

Vážit si... všeho.