Li......?

Uhádnete, jací chameleoni se mi uhnízdili v květináči??

Miminka. 

Ty úplně maličké určitě.

Když mě včera ráno vytáhl z postele zvonek od dveří, čekala jsem všechno, jen ne pošťáka. 

Nikdo mi totiž neřekl, že kytičky dorazí už v úterý!

A doma nebylo nic...

Napadlo mě, že jsem jako novopečení rodiče, kteří si domů přinesli právě narozeného potomka a po měsících radosti a velkých očekávání zjistí, že nemají připravené vůbec nic!

Málem ještě v pyžamu jsem sedla na kolo a pádila do nejbližšího baumaxu pro hlínu... se stresem v očích, že rostlinky sice přežily celý den v balíčku na poště, ale teď určitě umřou během pěti minut, co budu pryč!

 

Světe div se, neumřel ani jeden. Za chvilku už si hověli v tom nejvíc speciálním substrátu na kaktusy (který z mně neznámého důvodu prodávají v nejméně 5 litrových pytlech. To je na kaktusy po zbytek života, ne?)

Řekla bych, že mám zálibu v tomhle typu trochu tajemných a neznámých kytiček. Nejen Tillandsie, ale (po pár letech) znovu i Lithopsy. Postarat se o tyhle drobečky totiž není jen tak. Je o nich poměrně málo informací, o konkrétních druzích nenajdete prakticky nic a jakmile se rostlince přestane něco líbit, jste na lopatkách.

Pokud se jim naopak daří, je to prostě radost...  Jsou to ale pěkní rozmazlenci, i při té největší péči umí uhynout ze dne na den. Když mi to provedli naposledy, trvalo mi 3 roky znovu se rozhoupat k jejich pořízení. Věřím ale, že nám to spolu tentokrát půjde trochu líp.

 Na snímku je lithopsí mimčo vedle "staršího bráchy". Některé druhy přišly vážně maličké. O to víc se těším, až uvidím, jak porostou. :)

 A co vy? Máte zkušenosti s "živými kameny"? :)

Na stěnu

Ne že bych nedělala nic zajímavého. Právě naopak. Odtud pramení můj nedostatek času na svůj i vaše blogy, za což se velmi omlouvám a pokusím se v následujících dnech polepšit. :)

Dneska se těším z článku, který jsem vám chtěla ukázat už dávno.
Obrazy máme už aspoň měsíc.

Malbu jsem studovala jen rok. Brzo jsem zjistila, že moje cesta povede spíš směrem ilustrace, ale o to větší mám k malířům úctu. Je to totiž pěkná dřina. :)

I když mě jen tak něco k malbě obrazů nepřinutí, zůstala mi láska k abstrakci a chuť tvořit spontánně formou "automatické malby".

Jednoduše řečeno- vzít barvičky v co největším množství a patlat. Patlat co mě napadne, hrát si s detaily, nebo naopak divoce mávat štětcem. Rozmývat nejsušší zbytky akrylu, nebo lít barvu přímo z tuby. Fantazii se meze opravdu nekladou a z mých zkušeností právě takhle vznikají nejlepší věci.

Když jsme v létě začali okupovat náš nový samostatný byt, věděla jsem, že bude konečně příležitost uskutečnit můj velký patlací plán. Společný.Přítel se na myšlenku společného abstraktního obrazu tvářil vždycky velmi pozitivně... alespoň do chvíle, než skutečně dostal do ruky štětec. Takhle bezradného jsem svého Velkého chlapa ještě neviděla. "A co s tím mám dělat? Já tomu vůbec nerozumím." Pro mě něco zcela automatického a přirozeného se stalo nepřekonatelným problémem. "Prostě maluj!"

A tak jsme malovali.

I když nám pod rukama nevzniklo žádné veledílo, jsem na náš obraz pyšná. Ve chvíli, kdy se trochu osmělil a začali jsme si vzájemně "lézt do zelí", přišla ta pravá legrace. On ničil moje umírněné valéry a já jeho pracně vydřené promíchávání. Já intuitivně ladila odstíny, on si vybral žlutou.



Finální obraz je pro mě Vznik a zánik. Možná na dně oceánů... i když jsme netvořili nic úmyslně, našla jsem v dolní části (poté, co se definovala dolní část) velkou požíračku, která může v tomhle okamžiku vtahovat všechno do sebe a nebo zároveň tvořit a vydechovat zcela nové světy.
Dobrý, ne? :))

 A protože nám zbyly kousky lepenky, které jsme na drsňáka použili místo plátna, vyrobila jsem si ještě svou vlastní malou abstrakci. Do které se mi nikdo nepletl!

Tenhle obraz nám visí v kuchyni, jméno ale zatím nedostal. I když je to takové ticho před bouří, doteď se mi nepředstavil. Možná se prozradí vám? :)

Malujete? Malujte! Nebojte se, že něco zkazíte, barvičky jsou milosrdné a pokud se zbavíte nutnosti stvořit Králíka s každým chlupem a budete jen patlat, můžete na plátno zobrazit pár pěkných emocí. Nebo třeba na lepenku...

Mějte se krásně a barevně!

Seriálotéka I. The OA

Jsem jednoznačně seriálový člověk. A i když v dnešní době není velký problém najít kvalitní sérii, pokusím se vám doporučit jeden, který se snadno přehlédne. A to by byla chyba!

The OA

• USA 2016
• Drama/ Mysteriózní
• 8 x 60 min.

Je 8dílný seriál od Netflixu, na který jsem narazila úplně náhodou, ale zanechal ve mně velké stopy. A nic jiné od seriálu ani nečekám. :) Mezi žebříčky těch nejlepších ho nenajdete a to z důvodu, že má naa csfd pouhých 76 %. V dnešní době málo na seriál, který si zaslouží pozornost, ALE! OA má pod 80 % z jediného důvodu- je to seriál mysteriózní. A z mých zkušeností se spousta diváků kouká na nereálná témata zasazená do dnešní doby skrz prsty.

Přehlídka poměrně neznámých a převážně mladých herců (výjimka potvrzující pravidlo je Jason Isaacs, čti Lucius Malfoy).

O čem to je: 

Prairie je mladá žena, která se po 7 letech, kdy byla pohřešovaná, objeví ve svém rodném městě. Zájem probouzí fakt, že byla při svém zmizení slepá. Dnes se vrací s novu získaným zrakem a přináší s sebou neuvěřitelný příběh svého zmizení, který ale odmítá sdělit vlastním rodičům i policii. Její vyprávění spojí dohromady 5 lidí, kteří spolu nemají skoro nic společného a provede vás po tenké hranici mezi psychiatry a vesmírem. ;)

Proč nad tím strávit 8 hodin života? 

Divácký zážitek, který má možná trochu pomalejší rozjezd, ale dala jsem mu šanci a nelituju! Ten příběh je jednoduše úžasný a já věřím, že pokud jste naladění na podobnou notu, pohltí i vás. Místy se připravte na rozpačité valení očí, nebo dojaté posmrkávání. Výborné charakterní postavy, perfektní kamera. 

Pokud máte rádi napínavé seriály, které vás až do konce nechají na pochybách a nebojíte se dát šanci příběhu, který si hraje v trochu duchovních sférách- je OA přímo pro vás.